Ráda bych dnes otevřela pro někoho možná stále kontroverzní téma o dědičnosti homosexuality. Výzkum v této oblasti stále pokračuje a od svých počátků prošel dost výzŕaznými obraty, tak určitě vydržte až do konce.
Jedna z prvních moderních studií zabývající se homosexualitou proběhla v 50. letech dvacátého století v Americe. Alfred Kinsey se svými spolupracovníky rozdělil stupně homosexuální chování do šesti kategorií - od výhradních heterosexuálů, přes ojedinělou nebo častější zkušenost se stejným pohlavím až po výlučné homosexuály. Poté dotazované lidy rozdělil do těchto skupin a výsledky jsou opravdu zajímavé - zvlášť rozdíly mezi pohlavími.
U mužů i žen bylo zhruba 92% dotazovaných výhradními heterosexuály, ale u žen pak převažovaly heterosexuálky, které měly jednu či více zkušeností s jinou ženou (cca 6%) a jen 0,4% se jich identifikovalo jako výhradní homosexuálky. U mužů byla situace opačná: 2,4% mužů mělo sice jednu homosexuální zkušenost, ale jinak stoupal počet výlučně homosexuálů, nebo homosexuálů s ojedinělou heterosexuální zkušeností (dohromady 3,5%).
Od té doby bylo podobných výzkumů uděláno ještě mnoho a procenta homosexuálů ve společnosti jsou vždy trochu jiná, ale jako takový průměr se uvádí známá 4%.
A jak je to tedy s tou dědičností? Je sexuální orientace určená geny? Nebo nás formuje prostředí? Studií na toto téma bylo také uděláno více, ale za pilotní by se dala považovat ta z roku 1993, která byla publikována v prestižním časopise Science. Hamer a kolektiv se zaměřili na 114 rodin homosexuálních mužů. Studovali jejich rodokmeny a přišli na to, že se v takových rodinách v mnoha případech vyskytoval zvýšený počet homoseuality u strýců a bratranců z matčiny strany, ale ne u příbuzných z otcovy strany. To ukazuje na to, že gen nebo geny zodpovědné za homosexualitu by se mohly nacházet na pohlavním chromozomu X, který dědí synové po svých matkách (ženy mají XX, muži XY).
Vědci se tedy na chromozom X zaměřili více a našli oblast na konci dlouhého raménka chromozomu (Xq28). Tato oblast byla pozměněná oproti většinové populaci u 64% rodin homosexuálů. Je ale málo pravděpodobné, že by za tak složitý jev, jako je sexuální orientace mohla pouze jedna oblast na DNA. Většinou spolu geny a různé regulační oblasti navzájem reagují a tak je velice těžké tyto klíčové oblasti najít. A také je nutno zmínit, že následné ověřovací studie na větším vzorku populace mateřskou dědičnost nepotvrdily. Konkrétní způsob dědičnosti je tedy stále zahalen tajemstvím.
Další způsob jak si ověřit, zda li se nějaký znak dědí, nebo si ho osvojíme pod vlivem prostředí, kde žijeme, jsou studie na dvojčatech. Ideálně jednovaječných dvojčatech žijící odděleně - ale taková dvojčata se těžko hledají. Jendovaječná dvojčata mají stejnou genetickou informaci - to, v čem jsou stejní, je dáno geneticky. To, v čem se liší, už může být dáno prostředím, které každé z nich trochu jinak formuje.
Studije na dvojčatech se samozřejmě použily i při hledání příčiny homosexuality. Spousta těchto studií, má ale malý vzorek sledovaných dvojčat (přece jenom jednovaječných dvojčat a ještě homosexuálů není tolik) a tak mají tyto studie menší výpovědní hodnotu.
Proto bych zde ráda jako příklad uvedla švédskou studii na dvojčatech, která sledovala 3 826 dospělých jednovaječných a dvojvaječných dvojčat stejného pohlaví. Jak vidíte, vzorek už je dost velký na to, aby o něčem vypovídal. Výsledky jsou následující. U mužů má na homosexuálním chování dědičnost podíl 39 % (a tedy 61% prostředí). U žen měla dědičná složka ještě méně, asi 19% (a tedy 81% prostředí).
Sami vidíte, že genetická složka není nijak závratná. Hlavní roli tedy sehrává prostředí - ale ne takové, které bychom mohli nějak ovlivnit. Není to ani výchova, ani zkušenosti z dětství. Jde hlavně o faktory, které působí na plod během vývoje v děloze. Odtud pochází takzvaný Efekt staršího bratra, kdy se u mužů o 33% s každým starším bratrem zvyšuje šance, že budou homosexuály. Hypotéza, proč se tomu tak děje je, že imunitní systém matky reaguje na mužské látky vyvíjejícího se plodu a tím ho nějakým způsobem ovlivňuje.
Eric Vilain se svými kolegy pak objevil takzvané epigenetické změny, které mohou homosexualitu ovlivnit. Epigenetické znamená, že není pozměněná DNA jako taková, ale že se na ni navazují jiné látky, které ovlivní, jak se který gen uplatní. Epigenetický profil se liší i u jednovaječných dvojčat.
Abych to tedy shrnula. Sexuální orientace je jen z malé míry děděna přímo jako informace v DNA. Z větší části je ovlivněna faktory prostředí. Není to ale prostředí, které by člověk mohl nějak ovlivnit, protože záleží na fyziologických procesech při vývoji plodu v děloze a také na značení DNA epigenetickými značkami, které mají vliv na to, jak se jaké geny projeví. Ať už jsou pak přesné mechanismy jakékoliv, faktem zůstává, že si svoji sexuální orientaci nevybíráme.
Pokud jste se dočetli až sem, tak vám gratuluji a děkuji. Budu ráda, když v komentářích napíšete, jak se vám článek líbil. Dole máte odkazy na švédskou studii dvojčat a také na článek o epigenetických vlivech z webu časopisu Nature,
Sabina
Dobrý deň, našu redakciu veľmi zaujal Váš článok. V prípade, ak ešte stále aktívne píšete, prípadne máte záujem písať o zaujímavých témach a radi by ste svoju prácu odprezentovali, kontaktujte nás, prosím, spätne na email redakcia@brainn.sk
OdpovědětVymazat